Dvojí smutek „Chci se omluvit našim hostům, že dnešní shromáždění bude tak trochu netradiční a dosti smutné, " zaznělo na úvod bohoslužeb Křesťanského společenství Žďár nad Sázavou. Po krátkém úvodu a modlitbách jsme brzy zjistili příčinu poněkud zvláštního uvítání. „Připadla mi nepříjemná úloha Vám oznámit, že Zdeněk už není mezi námi. Nevím, jestli jste zaznamenali informaci, že v Itálii spadla lavina kamení a pár aut to zasypalo a zemřel tam jeden Čech. Tak ten Čech byl právě Zdeněk. Byli s manželkou na dovolené, děti nechali na táboře, a … " David měl co dělat, aby se mu nezlomil hlas. Po stručném úvodu se ti, kteří měli dostatek informací, pokusili ostatním předat alespoň kusé odpovědi na policejní otázky typu „Co?", „Kde?", „Kdy?" „Jak?" a „Proč?" . Zbytek shromáždění seděl a jen ztěží zpracovával právě vyslechnuté zprávy. Následující bezmála půl hodinu se zdánlivě nic nedělo. Z předních řad zněly chvály – někdy jen v instrumentální podobě, jindy hudba dostávala i slova. Každý z těch, kdo Zdeňka znali, měl sůl na řasách a smutek pod kůží. Lidé seděli a přemýšleli. Vzpomínali, plakali, čas od času se někdo modlil, jindy jsme společně vyznávali Boží slovo v písních. Byl tu prostor pro vzpomínky, slzy i obejmutí. Kazatel otevřel Bibli a začal číst z listu Římanům: „Jsem jist, že ani smrt ani život, … ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, … ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 8/38-39). Celou místnost naplnila naděje. Ne, nepřestalo to být těžké. Pořád tu po Zdeňkovi zbyla obrovská díra, kterou půjde jen těžko zacelit. Není pochyb o tom, že tento mimořádný muž bude spoustě lidem chybět – a ze všeho nejvíc jeho manželce a dvěma dětem. Přesto vědomí, že smrtí život nekončí a že se se Zdeňkem jednou setkáme, vlévalo všem do žil nových sil. Domů jsme se rozcházeli sice smutní, ale ne zlomení. Večer téhož dne nás čekala návštěva u Rosťových sousedů Hedviky a Jirky. Vlastně ani nevím, jak tito milí starší důchodci jmenují příjmením – říkáme jim „Námořníkovi" – to podle bývalého povolání onoho sympatického muže. Když se "pan kapitán" rozpovídal o svých toulkách po světě, v očích se mu zajiskřilo a já najednou věděla, že vedle mě nesedí jen hubený osmdesátník poznamenaný nemocí, ale opravdový mořský vlk. Starší manželé nás jak se patří pohostili. Na stole přistálo nejen víno a jednohubky, ale i fotografie z dalekých cest. Poslouchali jsme příběhy, obdivovali krásy dalekých krajin i majestátnost dálkových lodí, na nichž se náš soused plavil. Ano, z lidského hlediska tento člověk měl v životě vše. Krásnou ženu, dostatek peněz, spoustu zajímavých zážitků. Teď však vedle nás sedí hrdý starý muž, jehož pozemské dny se chýlí ke konci. Jak jen přinést opravdové evangelium člověku, který „má všechno a nic mu neschází? Příležitost k rozhovoru o Bohu nakonec přinesl jejich tříletý vnuk Sebastián. „Jostíku, jak to, že jsi ráno nebyl doma?" zeptal se poněkud vyčítavě. Těšil se, že když bude Rosťa doma, určitě ho kousek sveze na traktoru. „Sebíku, Rostík má své práce dost." odbyla jej paní sousedka, ale malému uličníkovi jako by to nestačilo. Sedla jsem si k němu, zpříma jsem se mu podívala do očí, tak, abych si byla jistá, že mě vnímá, a zkusila jsem mu to vysvětlit po svém. „Sebíku to je jednoduché. Dneska je neděle. A v neděli dopoledne Rostík není doma, protože v neděli dopoledne pravidelně chodí do kostela." Rosťa si všiml hozené rukavice a nenechal ji jen tak ležet. „Zrovna dneska to bylo takové smutné. Oznamovalo se tam, že jeden člověk, kterého jsme všichni znali, tragicky zahynul na dovolené. Spadla na něj lavina kamení. Bylo to moc smutné. Ale zároveň plné naděje. Jsem moc rád, že můžu vědět, že věřil v Ježíše Krista a že se spolu uvidíme v nebi." Na pár vteřin zavládlo trapné ticho. Hedvika si zapálila a Jiří moc nevěděl, kam s očima. Než jsem stihla sebrat odvahu a pokračovat v hovoru o smyslu života, Sebík vzniklou pauzu v hovoru vyplnil po svém. "Podívej, jaké mám auto!" zahlaholil a už už mě táhl ven. Témata jako Bůh, smrt, smysl života a osobnost Ježíše Krista zůstala pro tento večer uzavřena. Náš rozhovor plynul v klidných a bezpečných vodách společenské konverzace. Mně však bylo smutno. Proč se dokážeme bavit o námořních lodích ci o kvalitě vína, ale jakmile máme mluvit o Bohu, najednou jde všechno ztuha? Koneckonců nemusíme vést sáhodlouhé apologetické debaty, stačí otevřít Bibli a číst. Vždyť Jan mluví jasně: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16) a na jiném místě dodává: "Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život." (1 Jan 5/11-12). Jeden den, dvě hluboká setkání. Zdeňka jsem nikdy neviděla a na tomto světě jej neuvidím. Přesto vím, že aktuální smutek pozůstalých vystřídá radost plynoucí z Boží naděje. S Jiřím jsme se mohli radovat nad sklenicí vína. Přesto jsem při odchodu měla pocit smutku a beznaděje. Ale - není všem dnům konec. Třeba příště? This email was sent to lucie.cernohorska.radost@blogger.com why did I get this? unsubscribe from this list update subscription preferences Myšlenky dne · Zemědělská 42 · Brno 613 00 · Czech Republic @media only screen and (max-width: 480px){ table[id="canspamBar"] td{font-size:14px !important;} table[id="canspamBar"] td a{display:block !important; margin-top:10px !important;} }