31. 10. 2013
(Pár řádků o tom, jak můj dnešní den ovlivnila velká žirafí výzva (anglicky) .) „Ahoj, prosím tě co tady všichni blbnou s těma žirafama?“ zeptala jsem se kamarádky poté, co jsem zjistila, že profilové fotky mých přátel pomalu ale jistě začínají připomínat africké safari. „Ale...když neuhádneš správný výsledek hádanky, máš si dobrovolně vyměnit profilovou fotku za žirafu...“ „Tak schválně…“ „Spíš. Jsou 3 ráno a za dveřmi Tvého bytu zvoní Tví rodiče, že s Tebou chtějí posnídat. Doma máš chleba, marmeládu, víno, mléko, med a sýr. Co otevřeš první?“ Pche, to je jasné jak facka, bleskne mi hlavou a bez velkého rozmýšlení píšu odpověď „Dveře rodičům?“ „Bingo, hledej žirafu. První otevřeš oči.“ „Ups… tak já jdu hledat…“ Během dne jsem nad žirafí hádankou musela ještě chvíli přemýšlet. Co když ta opravdová hádanka, ta o kterou tady skutečně jde, zní ještě trochu jinak: „Spíš. Jsou 3 odpoledne a za dveřmi Tvého srdce klepe Ježíš, že s tebou chce strávit odpoledne. V plánu máš chvály, přímluvné modlitby, službu nemocným, chystání programu pro nedělní školu, pečení koláče na občerstvení . Co uděláš jako první?“ Možná není potřeba vstát a otevřít dveře – koneckonců Kristus má klíče od mého srdce už dobrých dvacet let, a tak stačí zavolat „Pojď dál, je otevřeno.“ Nezáleží na tom, jak moc se snažíme, kolik kapitol z Bible jsme si přečetli, kolik chval zazpívali a besídek odučili. Dokud nerozlepíme naše polospící oči, těžko můžeme zažít probuzení. Inu, ne nadarmo nám Jeremiáš radí : „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, kde je dobrá cesta a vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“ „Ups… tak já jdu vyhlížet.“
8. 10. 2013
Domluva plánu na společné odpoledne nemusí být složitá, někdy stačí pár smsek. Jako včera. „Přijímáš zítra návštěvy?“ ozvala se po čase moje kamarádka Marika. „Vyměním oběd za melír :-)“ „Beru a těším se.“ Role byly rozděleny jasně – já si seženu vhodné barvy na vlasy a uvařím něco dobrého a Marika, coby vyučená kadeřnice, přidá svůj um a pokusí se mi na hlavě vyrobit nějakou hezkou podzimní kreaci. Tyhle odpoledne bývají vždy moc příjemná. Zatímco já sedím, stříhám alobal a podávám střídavě jednu a druhou mističku s barvou na vlasy, Mája pečlivě natírá jednotlivé pramínky. Dnes jsme se nepouštěly do žádného velkého experimentování. Část vlasů jsme zesvětlily na blond, další prameny dostaly nádech medově hnědé. Chce to trpělivost, jde to docela pomalu. Naštěstí času je dost, odpoledne je dlouhé a v příjemném hovoru se nakonec i tato mravenčí práce pomalu chýlí ke konci. Než barva začne působit, stihneme ještě vypít odpolední kávu a otestovat nový druh čokolády Lindt. Poté nastává nejzajímavější fáze celého tvoření - okamžik překvapení. Na rozdíl od profesionálního kadeřnického salonu zde člověk nikdy předem neví, jaká barva nakonec na hlavě bude. Přeci jen – odstín na krabičce je jedna věc a výsledná barva na hlavě věc druhá. „Myslím, že se to povedlo,“ hodnotí Marika spokojeně své dílo. „Melír není nijak zvlášť křiklavý, ale na druhou stranu pořád je vidět a pěkně tě to oživilo…“. „Hlavně, že jsi spokojená,“ dodávám s úsměvem. Já sama si výsledkem nejsem až tak jistá. Společně dojíme čokoládu a pak vyprovodím Mariku na autobus. Večer se pustím do podrobnějšího zkoumání nového účesu. Tolik práce, a skoro to ani není vidět. Myslím, že když přijdu do práce, tak to ani nikdo nezaznamená. Na druhou stranu musím uznat, že teď je to mnohem lepší. Jako by to pořád byly moje vlasy, jenom najednou víc vyniknou. Jestli ono to s naší duší není úplně stejné jako s naším účesem. Pán Bůh bere každý pramínek osobnosti a věnuje mu specifickou péči. Trošku zesvětlí temnější části, naopak zvýrazní naše obdarování. Pořád jsme to my, ale najednou je konečně vidět naše pravé já, to, kým jsme doopravdy. Jak že to řekl apoštol Pavel? Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2. Kor 3/18). Budu se muset zase objednat do Božího kadeřnického salónu. I když – tady se vlastně objednávat nemusí – otevřeno je 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Tak co, Duchu Svatý, na které části mého já chceš pracovat tentokrát?
27. 7. 2013
Bývá zvykem, že na konci školního roku žáčci školou povinní zásobí své učitele květinami, bomboniérami a podobnými věcičkami. Tedy ... někteří žáci některé učitele. Zejména ty obzvlášť oblíbené. Nebo třídní učitele. Nebo ty, kteří vám přidali na známce a chcete jim za to poděkovat. Nebo ty, kterým se potřebujete zavděčit. Nejsem nijak zvlášť oblíbená (což matikářky mnohdy nebývají). Letos jsem byla třídní maturantů, a tak svou kytkovo-alkoholovou-bonboniérovou nadílku už jsem měla za sebou.*) Odcházím na jinou školu, takže status "potřebuju se zavděčit" taky padá... Zkrátka - nebyl nejmenší důvod, proč bych měla dostat nějakou tu kytku... Ale stejně... Když jsem šla v pátek 30.6. do školy, tak jsem jenom utrousila malou modlitbu. "Bože, ty víš, že o kytkách to není. Že dobrá učitelka se nepozná podle množství kytek. ... i když někdy taky jo. Ale... já bych chtěla aspoň jednu, jedinou kytku ... Nemusí být velká ... třeba jenom jedna růže nebo jedna gerbera... žádný pukét... A bylo by super, kdyby přišla od někoho, od koho to vůbec nečekám... prostě takové malé "děkuju, že jste" Víš, vzhledem k tomu, co se teď ve škole děje, tak nějak ani nevím, jestli učím dobře a jestli to vůbec mám dělat... potřebovala bych slyšet "jo, jsme rádi, že nás učíte". A odpověď přišla. Od Jirky z 2.B - měla jsem ho na matiku. Přišel se rozloučit a poděkovat. Spolu s ním přišli ještě další tři kluci z téže třídy. A že je to stálo dost úsilí - nebyla jsem k zastižení v kabinetě, ale místo toho jsem pracovala s davem vyučujících ve sborovně školy na inventarizaci knihovny. Museli přijít, vytáhnout si mě ze sborovny (což znamenalo překonat ostych, otevřít dveře a v davu vyučujících najít mě...). Jirka to zvládl. Jeho krásná bílá růže na mě mrkala svými okvětními lístky, jako by říkala "Vidíš? Vzpomněl si... Vzpomněli si". Možná je to hloupost, ale ... možná, že Jirka ani netuší, že byl něčí vyslyšenou modlitbou. *) Vsuvka: Nepředpokládám, že to moji maturanti čtou, ale kdyby náhodou ano: jsem moc vděčná všem, kteří si vzpomněli - ať už plánovaně (Michal po maturitě vážil cestu do školy, aby osobně přišel poděkovat...), poloplánovaně (ty kytky byly moc hezké a Metaxa s Portským se budou hodit...) či zcela neplánovaně (část 4.A ráno před předáváním vysvědčení vykoupila bufet, takže jsem dostala haldy tofiffe - jediné bonboniéry, která zde byla :-)) Opravdu jsem nečekala, že poté, co jsem u posledního zvonění dostala nádhernou kytici z gerber a růží, přibude ještě něco navíc....
21. 6. 2013
Možná vám přijde divné se radovat z toho, že člověk má trvalé zaměstnání. Navíc ve školství. Ale já jsem za to vážně vděčná! Ono to totiž ještě před půl rokem nevypadalo zdaleka tak růžově! září 2012: ředitel na poradě hromuje, že opravdu bude muset hromadně propouštět začátek ledna 2013: ředitel oznámil, že propouštění a snížení úvazků sdělí do konce ledna 31.ledna 2013, těsně po rozdání vysvědčení: dozvěděla jsem se, že mám snížený úvazek na cca 60 procent, s tím, že v zimním semestru pro mě mají výuku databázových systému, což by dělalo cca dalších 20 procent úvazku. jaro 2013: rozesláno přibližně 75 životopisů, odezva téměř žádná duben (?) 2013: nabídka výuky PEKu (písemná a elektronická komunikace, v překladu psaní na stroji, obchodní korespondence - tvorba dopisů, žádostí a podobně...) 20. června 2013 : zástupkyně mi nabídla místo výuky databázových systémů na VOŠce 4 hodiny PEKu navíc na celý příští školní rok. Je to super, protože ty databáze na VOŠce jsem vzala z nouze a učit jsem je opravdu nechtěla - je to něco, co bych se musela hooooooodně učit. Látka, kterou fakt nemám ráda... PEK by nemusel být tak náročný a navíc, mám v plánu se pustit do rozšiřujícího studia předmětu Písemná a elektronická komunikace , tak aspoň to k něčemu bude.
2. 4. 2013
„To je strašné! … to abychom šli zdobit stromek“ naštvaně pronesla maminka při pohledu z okna. Inu, kdo mohl čekat, že letošní Bílá sobota bude opravdu bílá. „Co bys ještě nechtěla – ke 3 měsícům zimy 4. měsíc zdarma, no neber to! Hlavně nezapomenout, že od neděle přecházíme na letní čas! Aspoň budeme moci déle stavět sněhuláky, sáňkovat a lyžovat ...“ pokouším se kontrovat vtipem. Bohužel, dost neúspěšně. „Hele, když máš tolik chuti dovádět na sněhu,“ ozve se zpoza rohu, „můžeš jít odházet chodníky.“ „Ať jde Kuba, já umyju nádobí“, pokouším se o směnný obchod s vědomím, že bratr a nádobí rozhodně nejdou dohromady. A dodávám s co možná nejnevinějším úsměvem „Nebo chceš raději umývat?“. Jakub mou poznámku nechává bez komentáře, leč jeho výraz tváře mluví za vše. Neochotně se souká do bundy a ve dveřích utrousí jen „Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným.“ V televizních novinách právě hlásí sněžné zpravodajství z lyžařských středisek. Prý navzdory vynikajícím sněhovým podmínkám velká část středisek bude příští víkend ukončovat svůj provoz. Důvod je prostý – po Velikonocích lidé každoročně ztratí zájem o lyžování. Celý den jsem přemýšlela nad naším reptáním. Vždyť je venku hezky! Šeď a špína města je milosrdně schovaná pod sněhovou přikrývkou. Že už máme čtvrtý měsíc v jednom kuse prosinec? Ale kdeže – v prosinci takhle krásně bílo nebylo. To jsme pro změnu reptali, že letos zase budou Vánoce na blátě. Proč nám to tak strašně vadí? Už vím! Náš postoj lze shrnout do jednoduché věty: „Ono SE TO MÁ“, přičemž za zájmeno „TO“ lze dosadit ledacos. Kupříkladu ono výše zmiňované počasí: Velikonoce jsou svátkem jara, a tak je přece správné, aby na Velikonoce kvetly bledule a jaro bylo v plném proudu. Kdo to kdy viděl, abychom na Bílou sobotu odhazovali závěje sněhu! Pohled do kalendáře v nás vzbuzuje pocit, že počasí jaksi neplní plán. A tak svou otrávenost z počasí ochotně sdílíme kdekoliv a s kýmkoliv. Zcela spontánně tak vzniká jakési spiklenectví zmrzlých a zhnusených. Co tedy může člověk dělat, když se věci nedějí tak, jak „to má být“ a jak „by se mělo“? Existují tři věci, které nás ochrání před hlubokou zahořklostí ze života. Za prvé: nikdy se nesnažte poučit se o módní a snadno zvládnutelné disciplíně reptání. Za druhé: vyhýbejte se společnosti všech, kteří se touto disciplínou zabývají. A za třetí: Zbavte se pocitu, že potřebujete, aby věci byly jinak. Teprve až to dokážete, můžete mít opravdu radost z toho, jak věci jsou.