22. 6. 2014
„Ahoj Maruško, dneska na tebe musím celý den myslet... a když se jdu modlit, tak mě znovu napadáš ty... Děje se něco? Jsi v pořádku? Drž se, ženo statečná!" Tři řádky textu. Dvě minuty. Obojí dohromady tvoří jeden rychlý mail těsně před odchodem z práce. Bezmyšlenkovitě klikám na „Odeslat a archivovat" a pomalu, ale jistě vypínám počítač. Je čas jít domů. Cestou srkz lužánecký park ještě přemýším nad odeslaným mailem. Není to divné? Vždyť se skoro neznáme – naposledy jsem Marušku viděla asi před půl rokem. Navíc teď si o mně bude myslet, kdoví jaký nejsem modlitebník, a přitom můj modlitební život se často omezí na čtvrthodinovou procházku cestou do práce a zhruba stejný čas cestou domů. Ve dny, kdy prší nebo je venku ledovka, ani to ne – to totiž jezdím trolejbusem. Ale co – myslela jsem na ni cestou do práce, myslím na ni i teď. Však když nebude chtít odpovídat, tak neodpoví. Ještě vyšlu pár střelných modliteb a pak celou situaci pustím z hlavy. Odpověď na sebe nechala čekat téměř měsíc. Už úvod mě pobavil: „…Stále čekám, až budu mít více času na odpověď - jenže to bude asi až v Božím království nebo snad v důchodu, ale to si nejsem jistá...:-)" Píše, jak se má, čím žije a co prožívá. Chudák, vůbec to teď nemá jednoduché – to bych se za ni měla modlit častěji. Ovšem jeden z odstavců mi úplně vyrazil dech. „V den, kdy jsi na mě myslela, jsme měli obvyklé týdenní modlitební společenství. Žasla jsem, jak Pán odpověděl na mou modlitbu - prosila jsem ho o uzdravení z hněvu a Pán mi citelně pomohl, přišel pokoj. Překvapilo mě to, často se modlívám bez Pánovy odpovědí. Vysvětlením mi byl až Tvůj mail." Aha! Tak takhle to je! Když Pán Bůh chce, abych se za někoho modlila, tak na něj prostě zcela neplánovaně musím myslet! A co víc – když se modlím, tak on jedná! Pořád čtu dokolečka Maruščin mail. Jako bych se zdráhala uvěřit, že je to pravda. Prostě jsem si na ni vzpomněla a utrousila jednu krátkou modlitbu. Taková jednoduchá a samozřejmá věc a kolik to přinese požehnání. Musím si příště dát pozor, abych Boha nepřeslechla. Byla by to škoda.
22. 6. 2014
Důtka třídního učitele pro studenta, který zdrhal ze školy a nenosil včas omluvenky je vcelku běžná záležitost Přesto ta má vzbudila ve škole školy značný rozruch. Spodní část stránky totiž obsahovala překlad textu do vietnamštiny. Ještě cestou do kanceláře školy jsem doufala, že předání dopisu k odeslání proběhne bez zbytečné popularity. Když jsem však otevřela dveře, s hrůzou jsem zjistila, že u pultu nestojí jen sekretářka, ale též pracovnice studijního oddělení a samotný pan ředitel. „Co to je?" zeptal se ředitel školy, zatímco jsem podepisovala ony listy papíru, které jsem ještě teplé přinesla z tiskárny. „Důtka třídního učitele", odpověděla jsem co nejlhostejněji, doufajíc, že mu toto tvrzení bude stačit. Jeho výraz tváře mě ujistil, že dotaz nesměřoval k předmětu dopisu, ale právě k onomu poslednímu odstavci, který obsahoval několik řádků plynné vietnamštiny. Když se zdálo, že ticho je delší než je zdrávo, dodala jsem poněkud omluvně „No, když rodiče jsou Vietnamci a oni neumí moc dobře česky, a tak jsem to nechala přeložit do vietnamštiny, aby věděli o co jde…" „Aha." Ředitele má iniciativa evidentně zaskočila, a tak dlouze zvažoval, jestli mě má spíše pochválit či pokárat. Po chvíli došel k závěru, že by nejspíš měl zaujmout k celé věci nějaké stanovisko, a tak dodal neutrální „No já bych se na to vykašlal. Mají umět česky." „No, víte, loni se jeden z mých maturantů, taktéž Vietnamec přiznal, že jeho rodiče taktéž neuměli česky. Prý když domů přišel doporučený dopis ze školy s důtkou ředitele školy, vymyslel si, že se jedná o pochvalu a doma se s ním ještě chlubili a dali mu extra kapesné. Nerada bych, aby se podobná situace znova opakovala." „Zajímavé. No to by mě opravdu nenapadlo." dodal ředitel a předal dopisy sekretářce k odeslání. Slušně jsem se rozloučila a urychleně jsem vyklidila prostor. Zpráva se po patře nesla rychlostí kulového blesku. „No to jsme tu ještě neměli, dopis ve vietnamštině", hlásí mi hospodářka školy. Opět zopakuji historku se Simonem. Opět tentýž nechápavý výraz. Když mě s podobným komentářem zastaví ještě Jana ze studijního, jen bezradně pokrčím rameny a dodám: „Co mám dělat, když chci, aby mi rodiče rozuměli?" Pomalu si zvykám, že mě kolegové považují za blázna. V trojúhelníku učitel – rodič – žák jsem se opravdu snažila, aby vzájemná komunikace byla co nejsrozumitelnější. Ale jak to je v komunikaci Bůh – já – mí nevěřící přátelé? Dokážu mluvit jejich jazykem? Anebo jim předkládám karikaturu Boha schovaného za církevštinu a rozčiluju se, že já jim to přece říkám a že je jejich problém, že mi nerozumí. Evangelizuju kvůli čárce, nebo kvůli lidem okolo sebe? Umím být bláznem pro Krista?
4. 6. 2014
Hrdě jsem si nesla domů nové boty. Lodičky. Po dlouhých bojích se mi podařilo sehnat botu, v níž se snoubila elegance, pohodlnost a více než příznivá cena. Cestou domů jsem se téměř vznášela. Na rohu ulice mě napadlo: „Co kdybych nové boty hned vyzkoušela?“ Pokradmu jsem se rozhlédla, zda na ulici nikdo není (přeci jen se mi nechtělo dělat divadlo širokému publiku). Když jsem zjistila, že všude je pusto a prázdno, s úlevou jsem odložila tašky na parapet nejbližšího suterénního okna a pustila jsem se do přezouvání. O pár vteřin později vykoukla ze dveří obchodu usměvavá paní: „Nechcete jít k nám dovnitř a posadit se tady na stoličku? Asi by se vám líp přezouvalo…“ Docela mě to zaskočilo – nečekala jsem, že mě bude zpoza okna někdo pozorovat. „To je dobré, já už to skoro mám“, odpověděla jsem, stále poněkud v rozpacích. „No jak myslíte“, odvětila tajemná paní a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Přesto mě cestou domů její úsměv dlouho hřál. Taková hloupost – udělat pár kroků a nabídnout někomu místo k sezení. A stejně – potěšilo mě to snad ještě víc než ty boty. Najednou jako by bylo na světě daleko mileji a veseleji. Matka Tereza jednou řekla: „V životě nemůžeme dělat velké věci, ale můžeme dělat malé věci s velkou láskou.“ Měla pravdu.
28. 5. 2014
Nemám ráda onu zdvořilostní frázi „Jak se máš?“. Nikdy totiž nevím, zda tázající očekává standardní „Dobře, děkuji.“, anebo zda jej opravdu zajímá, jak se doopravdy mám. Poslední dobu jsem začala odpovídat „Mám se špatně, ale snáším to dobře.“ Ti, kteří se ptali jenom ze zvyku, většinou zareagují ve smyslu „Vtipná odpověď“ a převedou řeč jinam. No a ti, které to opravdu zajímá, se ptají dál. Někdy odpovím s úsměvem „To víš, učitelka v půlce května – únava materiálu“, jindy je prostor mluvit o údolích, kterými procházím. Přeci jen, ne všem na potkání vykládáte o tom, že vám umírá milovaný čtyřnohý člen rodiny, že vaši maminku nejspíš vyhodí z práce rok před důchodem a že vy na tom dost možná budete podobně, protože váš přímý nadřízený si na vás zasedl tak, že si toho všímají i ostatní. A což teprve potíže ve vztazích – ty si pěkně držíme pod pokličkou, tváříme se jakoby nic a do své vlastní ulity pustíme jenom ty nejbližší. Myslela jsem si, že když si zodpovědně připomenu, že na tom vlastně nejsem tak zle a že jsou na tom lidé podstatně hůř (jako například těhotná Súdánka, které hrozil trest smrti za sňatek s křesťanem ), budu se cítit docela dobře. Ale bohužel to nefunguje. Je to stejné, jako když jsem jako malá holka odmítala jíst prejt – věta „Co by za to daly děti v Somálsku“ mi nepomohla mít prejt raději, jen jsem se cítila o to víc provinile. Ano, z objektivního hlediska se mám dobře – mám jídlo v lednici, na sobě šaty a střechu nad hlavou, peníze v bance a většinou i v peněžence, takže patřím mezi osm procent nejbohatších lidí na světě . Subjektivně se však cítím mizerně. Podtrženo sečteno – mám se dobře, ale snáším to špatně. Porovnávat se s ostatními nejspíš nebude ta správná cesta . Co s tím? James Thurber jednou řekl: „Neohlížejme se zpátky v hněvu a nehleďme dopředu v obavách. Dívejme se pozorně kolem sebe, tady a teď.“ Tak jo.
4. 2. 2014
Přestalo mi fungovat připojení mého mobilu k počítači pomocí USB kabelu. Zkoušela jsem staré známé finty – zapnout vypnout telefon. Nic. Vyměnit kabel. Nic. Odinstalovat staré ovladače mobilu a nainstalovat nové. Stále nic. V rámci nejvyššího zoufalství jsem si dokonce přečetla uživatelskou příručku – ale ani zde jsem se nic užitečného nedozvěděla. Prý „Otevřete panel s oznámeními a zvolte 3 USB připojeno → Připojit úložiště USB → OK." Co mám však dělat, pokud panel s oznámeními nic neoznamuje? Po mnohadenních bojích, kdy jsem podnikla vše možné i nemožné, abych spojení počítače a mobilu rozchodila, jsem to vzdala. Připadala jsem si jako spráskaný pes. Pomalu, ale jistě jsem připouštěla variantu, že výhody správy telefonu přes specializované aplikace mi zůstanou skryty. Nu což, alespoň že dobíjení telefonu funguje. O pár dnů později, když jsem si nechávala dobít telefon, jsem najednou záhadně zjistila, že vše funguje tak, jak má. „Tak připojení už funguje…" hlásím kamarádovi, který mi dělal technickou podporu na telefonu. A hned dodávám „No ale vážně netuším, čím to bylo." „Někdy stačí, když se telefon vybije a znovu nabije. Taky občas pomáhá vytáhnout baterku." „Aha, to bude možná tím, že zrovna dneska mi mobil spadl na zem. Dost mi zatrnulo, jestli to přežil. Přeci jen nemám ve zvyku honit jednotlivé kousky přístroje po podlaze a hrát si na malého hodináře … Tak díky za tip, taky mě to mohlo napadnout. Příště tu baterku vytáhnu nějakým kultivovanějším způsobem." To je zvláštní – pád telefonu, při kterém lítají kusy přístroje po bytě, bych rozhodně nepovažovala za dobrou metodu opravy telefonu. Inu, zdání klame. Přemýšlím, jakým způsobem Bůh dává do pořádku můj život. Co když to, co nejprve vypadalo jako strašná nehoda, mi bylo vlastně k užitku? Že by i takto fungoval verš „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Římanům 8, 28)?
30. 12. 2013
Bohoslužby jsou místem, kde má člověk možnost potkat lidi, se kterými by se za normálních okolností nejspíš nesetkal. Jednou z nich je i Jana. Nejmladší dcera kazatele, se kterou mám společného asi stejně jako kakao s kečupem. Zatímco já mám své dny pevně sešněrovány životem středoškolské učitelky matematiky, ona opustila jistotu trvalého příjmu v reklamní agentuře, aby se mohla věnovat umění na plný úvazek. V jejích rukách se v krásné šperky mění nábojnice i staré, již nepoužitelné malé žárovičky . Na Fléru ji najdete pod jménem Intro . "Ahoj, viděla jsem tvoje video na Fler TV . Je fakt super!" Společnými silami otvíráme velkou truhlu plnou rytířů, panenek či didaktických hraček , které rozvíjí jemnou motoriku dětí. Všechno to bohatství nese její rukopis. Teď je třeba vše přenést na koberec, kde si hrají nejmenší účastníci shromáždění. "Děkuju..." Jana vykouzlí na tváři tajemný úsměv, u nějž nikdy nevím, jestli má blíž ke křehké víle či sebevědomé Amazonce, a vezme do ruky posledních pár kostek. "A mělo to nějaký dopad v prodejnosti?" "Ale jo, mělo. Před Vánoci jsem se od šicího stroje neodtrhla. Už jsem si říkala, aby to bylo za mnou. Teď je naštěstí klídek." "Stejně tě obdivuju. Moje schopnosti něco ušít končí u polštáře a zkrácení závěsů. Teď jsem se rozčilovala, když jsem vyráběla Twister. Teda řeknu ti, našívat těch 24 koleček, to jsem si dala. Já jsem ráda, že ušiju něco jakž takž rovně, natož snažit se šít do kolečka..." "To máš jednodušší, když na to vezmeš barvu... Aspoň já jsem to Michalovi kreslila barvou - a bylo to docela rychle." Shromáždění pomalu ale jistě začínalo, a tak jsme se obě vydaly ke svým místům. Já však musela přemýšlet nad její poslední větou. Barva na textil. No jo. Jak je možné, že mě to nenapadlo? Vždyť je to tak jednoduché. Jak často se mi stává, že vymyslím nějaké "úžasné" řešení, které je v konečném důsledku úplně na nic. Kdybych se zeptala odborníka, mohla bych si ušetřit spoustu času, energie a výsledek by byl mnohem lepší. Ája - nejlepší učitelka matematiky, kterou znám - mi vždycky dobře poradí, jak vylepšit své hodiny, abychom se všichni společně nenudili. Helenka je odborník na obchodní korespondenci - kdybych nebyla líná se zeptat, mohla jsem si ušetřit dlouhé hodiny zkoumání ČSN normy. Pokud potřebuju uvařit to nejlepší zelí pod sluncem, musím se zeptat svojí maminky. Jany se budu muset zeptat, jakou používá barvu na textil. A jak najít to pravé místo ve svém životě? Tak na to se budu muset nejspíš zeptat Boha.
9. 11. 2013
Nedávno jsem na facebooku narazila na video s vtipným názvem " Co se stane s banánem v mikrovlné troubě ." Protože mě zajímal stav mikrovlné trouby po vložení banánu, neodolala jsem, a dané instruktážní video jsem si pustila. Autor příspěvku při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku postupoval vskutku exaktně: Vzal banán Otevřel mikrovlnku Vložil banán do mikrovlnky Zavřel mikrovlnku Počkal Otevřel mikrovlnku Vyndal banán Konstatoval, že s banánem v mikrovlnce se vůbec nic nestalo. "To je ale blbost", blesklo mi hlavou. Každému normálnímu člověku je přece jasné, že je potřeba mikrovlnku zapnout. A teď zkusme vyměnit banán za člověka a mikrovlnku za kostel, modlitebnu, kino či jiné vhodné místo, kde se křesťané schází k bohoslužbám. "Co se stane s člověkem v kostele?" Někdy mám pocit, že to dopadne úplně stejně jako v uvedeném pseudopokusu. Naše tělo se neděli co neděli dopraví do kostela. Bibli s sebou - někteří se chlubíme vydáním vázaným v kůži, jiní z nás si užívají výdobytky moderní techniky a mají po ruce své chytré telefony plné různých překladů Písma. Poctivě si odzpíváme pár chval, dokonce i sem tam něco přihodíme do sbírky. A výsledek? Odcházíme úplně stejní, jako jsme přišli. Vůbec nic se s námi nestalo. Jsme jako muž, o němž mluví Jakub ve svém listě: pozorujeme svůj vzhled v zrcadle, odejdeme a hned zapomeneme, jak vypadáme . Jak docílit toho, že "zapneme" a "budeme na příjmu"? Nezbyde nám, než se "zahledět do dokonalého zákona svobody a vytrvat."
4. 11. 2013
„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“ zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku. „Nenašli, nenašli…“ kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí. „Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“ Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života? Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky. Jak si uchovat vzpomínky? Někteří lidé to řeší fotkami. Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma . (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.) Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře, obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.) Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem. Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím. Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek dne znáte. Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7) A našli jste ten svůj?
4. 11. 2013
„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“ zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku. „Nenašli, nenašli…“ kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí. „Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“ Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života? Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky. Jak si uchovat vzpomínky? Někteří lidé to řeší fotkami . Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma . (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.) Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře, obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.) Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem. Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím. Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek na schodech znáte. Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7) A co vy, našli jste ten svůj?
4. 11. 2013
„Ale ne, už zase… To snad není pravda!“ utrousila jsem při vstupu do svého kabinetu. Pohled upoutal USB rozbočovač – byl prázdný. Ani jeho rozpustilý design hrající všemi barvami tentokrát nedokázal na mé tváři vyloudit úsměv. Moc dobře jsem si uvědomovala, že ono malilinkaté zařízení nesoucí název flash disk není tam, kde by mělo být. Třeba se ještě najde. Možná jsem ji zapomněla v některé z učeben informatiky, blesklo mi hlavou, když jsem se vydala na obchůzku školou. O půl hodiny později jsem už obešla všechna místa posledního výskytu a vyzpovídala všechny kompetentní osoby, počínaje uklízečkou, přes kolegy až po zástupkyni. Nic. Držíc se Gaimanova hesla „Nepropadejte panice“ jsem se pokusila zachovat stoický klid. Odpoledne, těsně před odchodem z práce, jsem totéž kolečko absolvovala ještě jednou. Nic. „Třeba je doma, jenom jsem si jí včera nevšimla…“ uklidňovala jsem se. Ovšem když ani doma na mě můj 32 GB poklad nečekal, pomalu ale jistě jsem se smiřovala s tím, že poklad bude nenávratně ztracen. Flashka. Když jsem to přinesla z obchodu, bylo to jenom takové malé stříbrné nic, do hrsti se to vešlo. Jenže v těchto pár centimetrech krychlových se skrývalo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Fotky z dovolené. Písemky pro studenty. Videa z Prezentiády. Nascanované učebnice. Čtyři sady digitálních učebních materiálů. Aktualizované seznamy žáků… Spoustu věcí už pravděpodobně nikdy potřebovat nebudu. Vím, že v oněch 16 GB dat bylo hodně balastu, jehož ztráty rozhodně není třeba litovat. Ztrátu některých souborů však ponesu bolestně. A není to v našem životě podobné? Mnohé věci na první pohled vypadají nenápadně. Ranní modlitební chvilka. Čas na klidnou snídani. Telefonát přátelům, které jsme dlouho neviděli. Ručně vyráběné přání k narozeninám. Procházka po čerstvém vzduchu. Čtení pohádky dětem před spaním. Kolik z těchto ohromných maličkostí se vytratilo? Možná je na čase je zase vrátit zpátky. Dřív než bude pozdě.