Ona si povídá...
"Paní sousedko, ta vaše holčička je taková divná, kdykoliv ji potkám, tak si povídá... víte, ona si nepovídá s někým, ona si povídá sama se sebou..."
Asi jsem byla vskutku zvláštní dítě. Hodně samotářské - nepamatuju si, že bych do svých deseti let měla nějakou skutečnou kamarádku... Do značné míry to bylo dáno tím, že naše čtvrť byla víceméně čtvrtí důchodců a dětí tu bylo pomálu. Ale není to úplně pravda - ve škole bylo hodně dětí - tři třídy v ročníku - a drtivá většina z nich do školy chodila pěšky, takže v relativně blízkém dosahu mí vrstevníci byly.
Komentáře o mé upovídanosti se vztahují k období předškolnímu. Paní sousedku jsem potkávala vždy cestou na nákup a z nákupu... byla to stará paní a vždy mě velmi halasně zdravila.
Tuto příhodu maminka vykládala nějakým svým kamarádkám a tuším, že neopomněla dodat něco jako "Já nevím, co z té naší holky jednou bude."
Dodnes je mi záhadou, proč rodiče mluví o dětech před dětmi, jako by tam děti nebyly, nebo jako by nechápaly, o čem je řeč. Nevím, co se honilo hlavou mamince, ale moc dobře vím, co se honilo hlavou mně. Tady někde vznikaly a hluboce zakořenily pocity méněcennosti - "Podívej se na sebe, slyšíš to? Jsi divná... jsi DIVNÁ ..." Pocit plný hořkosti, smutku, bezmocnosti. Jsem divná a nic s tím nemůžu udělat... Snaž se to ututlat!
Matouš 12/34 říká: Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Nevím, čím tehdy mé srdce přetékalo. Nevím ani, jestli jsem mluvila sama se sebou, nebo s nějakou virtuální kamarádkou (neb tu fyzickou jsem neměla).
Nemám žádnou úžasnou super duchovní odpověď. Jediné, co mě napadá, je: "No a co!" Co na tom, že jsem chodila po venku a povídala si? Spousta dětí to dělá... je to normální a je zbytečné se nad tím pozastavovat.
Aneb jak zaznělo v jisté hře Járy Cimrmana: "Myslím, že je to dobré vysvětlení a víc bych se k tomu nevracel(a)..."