První roky ve škole...
Byla jsem děsné trdlo. Naivka, které mohl kdokoliv cokoliv nabulíkovat.
Jedno nabulíkování vzniklo v souvislosti s brýlemi. Už nevím, jak to vzniklo, ale nějakým mně poněkud záhadným způsobem jsme zabavili jednomu klukovi brýle. A shodou okolností nějak ty brýle skončily u mě v tašce.
Najednou odpoledne zvonek - a maminka s dotyčným chlapcem... že si jdou pro brýle. Nějak se do mě pustili, jak tedy šikanuju jejich syna a ... Už nevím, co přesně ta paní říkala. Pamatuju si, že jsem poslušně donesla a vydala brýle a že se mě maminka zastala. A pak se to stalo.
Paní odešla a já ... já jsem se strašlivě rozesmála. Úlevou, že mám báječnou mámu, která se mě zastane, když je potřeba... Která mě nepotopí. Která se za mě postaví.
Bohužel moje maminka si daný smích vyložila úplně jinak. Chytl ji amok a tehdy poprve a naposled jsem dostala výprask. Doteď si pamatuju, jak mě maminka v amoku honila po bytě s plácačkou na mouchy (tedy aby bylo jasno - výprask jsem dostávala opačnou stranou než tou, kterou jsou zabíjeny mouchy) a něco na mě řvala. Já jsem ječela něco jako "Maminko prosím tě ne, já už budu hodná, ne..." nebo tak něco...
Tenhle výprask si pamatuju, protože to byl jediný výprask, který jsem dostala a protože jsem vlastně ani pořádně nevěděla za co. Inu, není dobré bít své děti v afektu...
Další vzpomínka související s prvním stupněm byla na paní učitelku ze třetí třídy a výuku psaní. Vždycky jsem strašně škrábala. A čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Pamatuju si na jeden úkol z psaní, který jsme měli. Byla jsem hrozně unavená, a tak jsem se rozhodla, že ho odfláknu. A jak jsem ho "odflakovala", tak jsem psala rychle ... a ono to najednou bylo čitelné - tedy podle paní učitelky to bylo čitelné. Zvláštní