Moje cesta k tlusté váze
Narodila jsem se v říjnu roku 1977 jako nedonošené dítko svých rodičů. Měla jsem1,65kg a pan doktor o mně řekl, že jestli na mě nespadne teploměr, tak to přežiju. Teploměr na mě evidentně nespadl a ze mě je teď pořádný kus ženské „krev a mlíko“.
Kila se na mě lepila pomalu, postupně, ale byla tam....
Už na základce si pamatuju, že jsem byla podstatně boubelatější než většina spolužaček.
Prázdninová brigáda v pekárně na gymplu způsobila, že za tři týdny jsem přibrala 4 kg, které jsem už nikdy neshodila. (Jak je to možné? Snadno - chodila jsem na noční a byla jsem v úseku bílého pečiva – suky, raženky, pletení pletýnek… Ve dvě v noci jsme chodili ujídat čerstvě usmažené koblížky (to vždycky padly tak dva, tři) a k ránu jsme se ládovali „rohlíkovými zmetky“. To je pak hned...)
Během vysoké studentská strava udělala svoje. Bílé rohlíky jsou levnější než tmavé pečivo a 3x týdně smažák s něčím (v naší kantýně nic jiného nebylo) ... přibylo dalších pár kilogramů.
Krátce po vysoké škole jsem se pustili do podnikání a otevřela si vlastní cukrárnu. Po dobu asi dvou let neprodané zákusky okupovaly mé snídaně, odpolední svačiny i večeře. V té době jsem si vypěstovala závislost na sladkém. Když tato má životní etapa skončila, přibylo dalších deset kilo navíc.
Smutek z rozchodu jsem zaháněla jak jinak než jídlem. Cestou do práce jsem vždy navštívila pekárnu Crocus (měla jsem to při cestě) a z ranního přídělu zákusků jsem přesedlala na dva tři koláčky.
Kolik vážím teď vám neprozradím - hlavně proto, že se to pořád mění. Prozradím však na sebe, že v době své největší oplácanosti jsem měla cca 94 kg/174 cm. Kila nahoru jdou snadněji než se zdá...