Co jsem se opravdu naučila v mateřské školce?
Ačkoliv jsem šla do školky o rok později, než byl standard (až téměř ve 4 letech), nějak se mi mezi děti nechtělo. Maminka s babičkou mě trpělivě připravovaly na to, že budu chodit do školky - kdykoliv na procházce potkaly školku, tak jsme šly kus s nimi, ale přesto na školku nevzpomínám moc v dobrém.
Nikdy asi nezapomenu na první den školky. Bála jsem se jít dovnitř, a tak jsem seděla v šatně na lavičce... Paní učitelka pronesla něco jako "No tak si tady teda seď..." Já byla hodná holčička, která obvykle dělala to, co se mělo, takže jsem tam seděla... až do svačinky. (Paní učitelku asi nikdo neučil, že děti předškolního a mladšího školního věku nechápou ironii.).
Svačinka byla kapitola sama pro sebe. Ke svačině byly ředkvičky. Maminka mi je do té doby vždy loupala, tady se se mnou nikdo nemazlil - žádné loupání nebude, sedět budeš, dokud je nesníš. A tak jsem opět seděla na lavičce ... Už si nepamatuju, jak kauza ředkvičky dopadla, vím jen, že školka opravdu nebyla mé oblíbené místo.
Maminka tvrdí, že jsem byla ta uvědomělá hodná holčička, která chápala, že maminka musí chodit do práce, aby byly penízky, takže jsem křečovitě se držíc maminky a se zatnutými zuby vždy poslušně došla do školky.
Moc si toho nepamatuju. Jen drobné útržky:
- moje značka byla švestičky. Ještě někde mám doma schované ramínko na šatičky - dřevěné, na jedné straně švestičky a na druhé mé jméno
- Holčičky měly mít na tancování ušitou sukýnku. Maminka mi ušila krásnou kolovou sukni z červené látky s drobnými malinkými kvítečky, olemovanou krajkou. Všechny holčičky mi ji záviděly a chodily si ji ode mě půjčovat, když jsme si mohly hrát. Co si pamatuju, moc jsem si s ní nehrála - vůbec mě nebavilo tvářit se, že jsem princezna.
- Museli jsme povinně dojídat a dopíjet. Pamatuju si to utrpení, když bylo ke svačince teplé mléko - ach ty škraloupy...
- Před Velikonoci jsme kreslili velikonočního zajíčka. Každý dostal jednoho a pak ti nejšikovnější kreslili zajíčka pro ty děti, které nebyly ve školce - aby jim to nebylo líto. Zajíček měl tělíčko a ručičky. Paní učitelka mi přišla ukázat, jak to mám malovat - vymalovala ručičky. Já pak neobratně vymalovala tělíčko. Když pak jiná paní učitelka kontrolovala naše výtvory, vrazila mi jiného, že ho mám vymalovat tak, jak jsem malovala ručičky... Pamatuju si to trauma - neuměla jsem jí říct, že ručičky jsem nedělala já... a najednou přede mnou byl neřešitelný úkol... Už nevím, jak to celé dopadlo, jen si pamatuju ten pocit, když mi vrazila dalšího zajíčka k vymalování a pak mě beze slova opustila, jdouc se věnovat jinému dítku...
Věk školkový byl vůbec zajímavý. Maminka si evidentně přála mít ze mne roztomilou holčičku, což jsem jí dost razantně kazila. Při rodinných sešlostech (kterých naštěstí je poskrovnu) bývá dáváno k dobrému, kterak jsem se nastrojená ve svátečních šatičkách vyráchala v jediné kaluži široko daleko ještě předtím, než se maminka stihla obout, či fakt, že načančaný dětský kočárek s panenkou mě nechal naprosto klidnou - panenka skončila zahozená a já šla vozit písek, cihly a ... koťata...